Dělostřelectvo při obléhání

Jestliže se o polní bitvě dá říct, že existovala snaha se jí vyhnout, rozhodně to neplatí o obléhání. Dobití a obsazení pevnosti či jiného opevněného místa mělo strategický zásadní význam, neboť i malá pevnost byla schopná ovládat území až 80 kilometrů čtverečních. Navíc bylo obléhání pevnosti chápáno jako proces, který nese podstatně menší rizika než bitva. Při dostatečném počtu mužů, děl a času se většinou jednalo o postup, který měl zřejmý konec. A tím byl pád pevnosti a její obsazení. Pokud pevnost dokázala odolat, bylo to často způsobeno absencí jednoho z těchto faktorů. Postupně se takováto situace stávala stále zřejmější a vyvrcholením vývoje byl moment, kdy musel útočník udělat symbolické kroky, jako bylo sestavení baterií, výkop sap do určité blízkosti atd., což bylo pokládáno za dostatečné k tomu, aby se pevnost mohla vzdát, aniž by její velitel přišel o čest.[1]

V zásadě existovaly dva způsoby, jak dobýt pevnost. Prvním způsobem bylo takzvané cernýrování, jehož podstatou bylo uzavření veškerých přístupů do pevnosti a její postupné vyhladovění. Takový proces byl velmi náročný časově, neboť obléhatel v podstatě jen pasivně čekal, v kombinaci s občasným ostřelováním, až v pevnosti dojdou potraviny a obránci se budou muset vzdát v zájmu zachování vlastního života. Jako úspěšné obléhání tohoto typu se nejčastěji uvádí Španělské obléhání Bredy.[3]

Druhým a podstatně častějším způsobem bylo dobývání klasické. K tomu, aby se dalo o úspěchu tohoto typu obléhání alespoň uvažovat, bylo potřeba, aby měli obléhatelé pětkrát až desetkrát více vojáků, než obléhaní. Ti zajišťovali obranu vlastních pozic a především prováděli kopání sap a zákopů, obsluhu děl, péče o nemocné a raněné atd.[4]

Postup při obléhání

Prvním krokem, o který se obléhatelé často pokusili, byl překvapivý útok. Jeho smyslem bylo obsazení pevnosti bez nutnosti toto místo obléhat. Pokud se nepovedlo místo obsadit, bylo považováno za pozitivní, pokud se alespoň podařilo mimo město zastihnout část vojáků, případně pasoucí se stáda dobytka ze zásob města atp. Pokud tento pokus nevyšel, bylo úkolem předvoje uzavřít okolí pevnosti tak, aby se nikdo nedostal dovnitř ani ven. Prioritní snahou obránců v takovéto chvíli naopak bylo co nejvíce vylepšit svoji pozici před budoucím obléháním. Spěšně tak byly bourány stavby v okolí opevnění, které by mohly posloužit jako úkryt útočníků, byly vykáceny stromy a keře rostoucí na valech, které byly vyspravovány. A v neposlední řadě se připravovaly zásoby. Důležité bylo namletí mouky, neboť mlýny byly jedním z nejsnadnějších cílů, příprava střelného prachu atd.

Poté přitáhl zbytek armády. Velitel obléhatelů jako první krok stanovil umístění takzvané kontrvalační linie, tedy umístění opevnění a příkopu bránící obléhatele proti výpadům z pevnosti. Tato linie byla čistě obranného charakteru, a byla proto budována mimo dostřel obráncových děl. Obdobná linie, nazývaná cirkumvalační, pak byla často vybudována i směrem do předpolí, jako obrana proti případným posilám obránců. Často byla budována s ještě větší důkladností než kontrvalační, neboť měla odolat případnému útoku celé armády. Prostor mezi těmito dvěma liniemi se nejčastěji pohyboval kolem tří set metrů.[5]

Dalším krokem byla obhlídka samotné pevnosti a stanovení jejích nejslabších míst. Před nimi pak byla vybudována základní dělostřelecká postavení osazená jednotlivými bateriemi. Ta se skládala z hliněných valů obehnaných příkopy doplněnými již výše zmíněnými gabiony, někdy i pytli se zeminou. Poté byla do těchto postavení přesunuta i samotná děla, k čemuž většinou nedošlo dříve, než pátý den po zahájení obléhání.

Nejdříve došlo k symbolickému vypálení salvy ze všech děl, kterou následovalo vyslání trubače s výzvou ke kapitulaci.[6] Ta byla ve valné většině případů odmítnuta a poté již následovala regulérní dělostřelecká palba v součinnosti s ostatními obléhacími pracemi.

Současně s dělostřelbou započaly i výkopové práce, jejichž úkolem bylo postupné přibližování se k pevnosti pomocí sap. Jednalo se o klikaté výkopy směřující k pevnosti tak, aby poskytovaly útočníkům co nejlepší ochranu. Byly proto doplňovány různými proutěnými a dřevěnými prvky, které ochranu zvyšovaly. Pokud tyto výkopy postoupily dostatečně daleko, přešlo se k budování nových dělostřeleckých postavení. Děla do nich byla z původních nejčastěji přesouvána pod rouškou tmy. Ideální vzdálenost, do které bylo třeba se s těmito postaveními dostat pro maximalizaci efektu děl, představuje Wallhausenem doporučovaná vzdálenost 200 až 300 kroků.[7]

Když se obléhatelé dostali dostatečně blízko k obléhané pevnosti, mohli se také pokusit dobýt pevnost pomocí specialistů pyrotechniků. Jednou z možností bylo vykopání štol pod pevností, které se naplnily sudy se střelným prachem a vyhodily do povětří. Výbuch pak způsobil zřícení části opevnění, kterým bylo možné vniknout dovnitř. Jako obranu proti této metodě měli obránci jedinou šanci začít kopat tunely proti a pokusit se jejich pomocí o co největší škody v protivníkově táboře.

Druhou možností bylo zaútočit ve vhodnou chvíli na bránu pevnosti, méně často na samotnou hradbu, a tu pomocí petardy zničit. Její použití doporučuje mnoho autorů[8] a o tom, že takováto možnost nebyla pouhou teorií, svědčí mnoho případů. Mezi nimi se k asi nejznámějším řadí užití u pevnosti Raab v březnu 1598. Petardu umístil na vrata francouzský specialista plukovník La Marche a její výbuch měl údajně takovou sílu, že vrata odletěla 300 kroků daleko.[9] V takový moment již bylo pouze na odhodlání připravených vojáků, jestli dokáží tuto možnost využít. S postupem času ale byli obránci na tuto možnost více a více připraveni, a proto je využití petardy postupně úplně eliminováno.[10]

Pokud se nezadařila ani jedna z těchto metod, což platilo ve většině případů, připadla největší práce na klasická děla, od největších k nejmenším. Christopher Duffy v tomto kontextu cituje Michaela Mithena: „ Půlkartouny (čtyřiadvecetiliberní děla) jsou obecně nejužitečnější při útoku na pevnost. Prorážejí a ničí hradby, jejichž fragmenty pak rozmetávají čtvrtkartouny (šestnáctiliberní a dvanáctiliberní děla). Falkonety a plukovní polní děla pálí na střílny nepřátel a pouštějí se do soubojů s bateriemi na baštách…“[11] Je celkem pochopitelné, že čím více větších děl, tím větší efekt. Například při Švédském obléhání Brna „způsobilo nejvíce škod mohutné rákoczyovské dělo zvané Kočka, které bylo 39liberní a dělo zvané Myš, které bylo 36liberní.“[12] A mimo nezůstávaly pochopitelně ani moždíře, pokud byly k dispozici.

Nabíjení děla klasickým způsobem

Při obléhání pevností se mnohem více uplatnil starší způsob nabíjení, tedy bez užití kartuší. Tento způsob byl sice pomalejší, ale umožňoval dělostřelcům přizpůsobovat množství střelného prachu kýženému dostřelu. Nejdříve musela být hlaveň vyčištěna od případných nečistot, které se do ní mohli dostat při převozu, případně od možných žhavých zbytků z předchozího výstřelu. Následně bylo pomocí dělostřelecké lopatky do hlavně vloženo kýžené množství střelného prachu ze sudu, který byl přinesen ze skladů prachu budovaných většinou z bezpečnostních důvodů mimo tábor. Poté bylo střelný prach nutné srazit na dno hlavně a posléze byla vložena i ucpávka z koudele, někdy i sena či slámy, a také sražena až na dno hlavně. Dále byla vložena koule zatlačená nabijákem až na ucpávku. Na kouli přišla druhá ucpávka. Na závěr byla jehlou pročištěna zátravka a zasypána jemným střelným prachem (později byla někdy nahrazována zápalnou šňůrou). Pak již stačilo dělo odpálit a celá procedura mohla být opakována.[13] Pří více po sobě jdoucích výstřelech plnila úlohu čištění hlavně na tyči umístěná ovčí kožešina smáčená ve vodě s octem, jejímž úkolem bylo také hlaveň ochlazovat zevnitř. Někteří autoři také doporučují, aby byl vnitřek hlavně kontrolován pomocí zrcadla, jestli se po výstřelu neobjevily trhliny.[14] Po každém výstřelu bylo dělo nutné znovu zamířit, protože často došlo k jeho pohybu následkem zpětného rázu. K tomu byl užíván kvadrant, ale zkušení dělostřelci byli schopní mířit i „od oka“.

Střelba na pevnost

Způsob střelby na pevnost se odlišoval podle toho, o jaký typ opevnění se jednalo. Pokud byla cílem klasická zeď, dělostřelci se zaměřili na jedno konkrétní místo, na které stříleli tak dlouho, dokud nevytvořili ve zdi díru, následkem čehož došlo k jejímu zřícení. V případě střelby na opevnění v podobě valu byla užívána takzvaná plochá palba. Při té bylo nutné postupovat směrem od vrchu dolů a val tak pomalu odstřelovat, až byl v opevnění prostřílen průchod. Pro tyto účely byla pochopitelně nejvhodnější klasická železná koule, jejíž účinek zní až neuvěřitelně.  Pokud byla vystřelena z půlkartounu (24 lb), mohla projít v hliněném valu bez armování až do hloubky 4,5 metru, v případě valu z kvalitně udusané zeminy se pak uvádí hodnota 3,5 metru.[15] Zvláštní postup následoval v momentě, kdy se na stěně valu objevila prasklina prozrazující, že se v místě nachází kasematy. Do této praskliny bylo stříleno tak dlouho, až došlo k prostřelení díry. Poté ale střelba tímto směrem neustala, ale pokračovala tak, aby se koule, které se dostala dovnitř, odrážela od vnitřních stěn a páchala tak nemalé škody uvnitř.[16]

V případě děl menších ráží pak byly často užívaným střelivem koule rozžhavené, jejichž úkolem bylo přestřelit opevnění a vyvolat v obléhané pevnosti požár. Ty byly nahřívány v improvizovaných pecích, které byly součástí každé baterie co nejblíž k dělům. Nejčastěji měly podobu díry v zemi, ve které hořel oheň a na kterou byl položený rošt, na kterém byly koule nahřívány. Koule byly po nažhavení do hlavně vkládány speciální lopatou do již nabitého děla. Aby nedošlo k zážehu děla od této koule, což bylo nežádoucí, byla ucpávka kromě koudele tvořena i vlhkým jílem. Udává se, že schopnost podpálit jakýkoliv dřevěný předmět měla koule nejdéle půl hodiny po vyjmutí z žhavící pece. Že se jednalo o běžnou součást obléhání, dokládají i dochované vzpomínky Brňanů z obléhání roku 1645, ve kterých lze číst, že „vzduchem lítali ohniví draci“,[17]stejně jako z kronik pražských k roku 1648.[18]

Zvláštní skupinu pak představuje munice do moždířů, kterou představují výbušné granáty dosahující hmotnosti 200 až 300 lb. Jednalo se o duté železné koule naplněné střelným prachem s pomalu hořící zápalnou šňůrou, která zajišťovala výbuch granátu až po jeho dopadu na cíl. Granáty byly poprvé užity Španěly roku 1588 při útoku na Wachtendonck a následně se rychle rozšířily z důvodu velké účinnosti. Jediný granát byl svým výbuchem schopen zničit i několik obydlí naráz.[19]

Možnosti obrany

Co se týká možností obhájců pevnosti, ti mohli střelbou z vlastních děl eliminovat obléhatelovy baterie a v případě úspěšného rozbourání opevnění bylo častým jevem ucpání těchto průstřelům předem připraveným materiálem. Proti ohnivým koulím byla jedinou možnou obranou eliminace hořlavých materiálů, které by mohly být zapáleny. Často proto byly střechy, zásoby dřeva atp. překrývány vrstvou zeminy a drnů. Často užívanou formou obrany byl i nečekaný výpad proti nepříteli, jehož cílem byly často právě obléhací baterie a podobná strategicky důležitá místa. To, co mohlo obráncům napomoci, pak byl i déšť, který mohl přerušit i velmi intenzivní palbu obléhatelů.[20]

Mimo to ale obráncům nezbývalo než čekat a doufat v příchod pomoci, případně, že obléhatel nemá dostatek času, aby obléhání dokončil. Pokud takováto naděje nebyla, nebo byla jen velmi malá, docházelo často k tomu, že se pevnost po určité době vzdala, často výměnou za možnost čestně odejít s prapory a zbraněmi. Obrana pevnosti až do úplného dobytí byla jevem v první polovině 17. století jen málo častým.

Vzhled pevnosti, která prošla obléháním, pak mohl být značně odlišný od toho, jak si jej často představujeme dnes. Při pohledu z dálky se město či pevnost mohla jevit jako v podstatě nedotčená, ale při pohledu z blízka bylo vidět spousty děr ve zdech, střechách a oknech budov, které nepodlehly požáru či nebyly srovnány se zemí výbuchem granátu z moždíře.

[1] Tento trend se ale významnějším způsobem projevil až ve druhé polovině 17. stol., za třicetileté války byla častá i obrana až do úplného konce. Ta ale často pro obléhané končila v případě úspěchu katastrofou. Jako příklad lze použít dobití Magdeburku císařskými v květnu 1631. Viz Englund, P.: Nepokojná …, s. 98-100.

[2] Grimmelshausen, H. J. Ch. v.: Dobrodružný …, s. 189-191.

[3] Englund, P.: Nepokojná …, s. 229.

[4] Duffy, Ch.: Kámen …, s. 98.

[5] Tamtéž, s. 102.

[6] Tento postup je doložen například z obléhání Mikulova generálem Mortaignem roku 1645. Viz Matějek, F.: Morava …, s. 311.

[7] Wallhausen, Archiley …, s.59.

[8] Ward, R.: Animadversions …, s. 362-363.; Montecuccoli, R.: Besondere …, s. 41.

[9] Dolleczek, A.: Geschichte …, s. 193.

[10] Naposledy měla být petarda užita ještě před koncem 17. století. Více Duffy, Ch.: Kámen …, s. 106.

[11] Duffy, Ch.: Kámen …, s. 99.

[12] Balcárek, P.: Brno …, s. 74.

[13] Eldred, W.: The Gunner´s …

[14] Wallhausen, J. J.: Archiley …, s. 63. Příloha č. 19.

[15] Duffy, Ch.: Kámen …, s. 53. (Pro porovnání uvádí Duffy, že kulka z pušky se zarazila maximálně do hloubky 75 cm.)

[16] Wagner, E.: Třicetiletá …, s. 159.

[17] Šujan, F.: Švédové …, s. 45.

[18] Beránek, Karel: Zprávy …, na více místech.

[19] Duffy, Ch.: Kámen …, s. 109.

[20] Matějek, F.: Morava …, s. 328.